A F#mi
A
Já pokaždý, když se zeptá někdo z vás,
D
jestli vážně věřím na štěstí
A
a nač celý léta schovávám svůj starej kabát,
D
hledám ve vzpomínkách návrat do dětství.
A
Když jsem byla holka malá, jednou nám někdo dal
E
kufr plnej kousků látek, každej jinou barvou hrál.
A D
Tenkrát podzim už se blížil a já neměla v čem jít,
A E A
a tak z těch kousků pro mě máma začala kabát šít.
A jak šila ve svejch rukou, měla sílu kouzel snad
E
a když pak skončila s tím šitím, pak mi řekla, než šla spát:
A D
"Snad ti, dítě, tenhle kabát kousek štěstí přinese."
E A
S tím mě políbila na tvář a dala požehnání své.
D A
Můj sešívanej kabát k žádným skvostům nepatřil
D A E
a já měla pocit, jak by ze zlatejch nití byl.
A D
Tentkrát neměli jsme nazbyt, já však byla bohatá
A E A E A F#
ve svým sešívaným plášti, kterej šila máma má.
F# H
Já jsem měla i pár záplat na svejch kalhotách,
F#
ve svým novým pestrým kabátě a s dírou na botách.
H E
Když jsem do školy pak přišla, tak se každej jenom smál
H F# H
mýmu podivnýmu plášti, kterej mně se krásnej zdál.
H
Vyprávěla jsem jim všechno o tom plášti, o svejch snech,
F#
o svý mámě, s jakou láskou šila každej jeho steh,
H E
nikdo nechtěl věřit tenkrát, jaký štěstí cejtím já,
H F# H
když mě do kabátu máma ráno oblíká.
E H
Teď znáte příběh celej, jeho vetchý svědectví,
E H F#
pěknejch roků pár visí v koutě pro štěstí,
H E
a tak i když přesně nevím, v kolik ho přines k nám,
H F# E
přesto sešívanej kabát stále schovávám, dál schovávám.