G C G Ami G D7 G
Bydlela u nás ve vchodu blonďatá holka, žádná dáma,
Hmi Ami C Hmi G D7
kluci ji zvali na sodu, říkala: díky, já radši sama,
C G D7
vlasy malinko přes čelo a do nosu trochu jí pršelo,
G C G
tak dívčí, až to bolelo,
C G C G C G D7 G
a já se styděl, jen jsem ji viděl, na co v mý hlavě se myslelo.
Prázdniny spadly do léta, jen vítr rozvál pampelišky,
ta dívka jela do světa a já pro ni verše střádal z knížky
a jenom v noci ve spaní bral jsem jí hlavu do dlaní
a špatně šlo mi vstávání,
ten, kdo si počká, ten prý se dočká, takže mi zbylo to čekání.
Ještě noc voní děvčaty, už vlaštovek jsou plný dráty
a cesty zjara počatý jsou konce sukní rozevlátý,
některé letní příběhy končí bez lásky, bez něhy,
tak i můj skončil pod sněhy,
nesmělý trouba, co trochu moc hloubá, vzbuzuje vždycky jen úsměvy.
Umřel rok, asi hodně pil, už zase kvetou vlčí máky,
každej svou šanci uchopil a nased' na svý vlastní vlaky,
každej svou vlastní kolejí, tak lidé lásku ztrácejí,
tak končí každý, kdo klame ji,
a svobodná máma chodívá sama s kočárem naší alejí.